Libor Trakal –  „Enfant terrible“ z východu  – vrací do života originální stará litinová kamna.

 

Myslím si, že kdyby dneska Jan Neruda psal sloje slavné Malostranské povídky, pan Trakal by v nich měl svoje místo. Je to totiž malostranský kamnář, a ne jen tak ledajaký. Je to pan Kamnář s velkým K, Kamnář od hlavy až k patě, Kamnář tělem i duší, jakého potkáte asi jen jednoho za život. Když začne mluvit o svém řemesle, rozsvítí se mu oči a ve tváři se mu rozhostí úsměv, který si určitě sám ani neuvědomuje. Jako všichni ti šťastlivci, kteří dělají něco smysluplného, co jim naplňuje život až po jeho samotný okraj.

Kterak vlastně dokázal

přežít svoje začátky?

Za mlada, ještě před revolucí, si jako řadový projektant moc nevydělal a tak vzal na vedlejšák vyklízení starých půd pro tehdejší bytovou správu (OPBH).  Tady objevil svoje první rezavá litinová kamna a všimnul si jak i přes tu obrovskou devastaci časem a vlhkem jsou stále krásná. Místo, aby je vyhodil na přistavený valník, tak si je naložil na ramena a snesl je opatrně dolů. „Vážila asi osmdesát kilo a já jsem je táhnul pět pater. Bylo to nekonečné. A ještě jsem dostal vynadáno od táty, který mě s nimi vyhazoval z domova. Tenkrát jsem je vyčistil, sešteloval a prodal do bazaru za pětistovku. A to byla půlka mé měsíční výplaty. Začal jsem tyhle věci sbírat,“ vzpomíná s úsměvem na svoje začátky, kdy si na jejich převoz upravil starého žigulíka. „Nechal jsem v něm jen sedadlo pro řidiče, další jsem vyhodil, aby vzniknul přepravní prostor.  Jednou jsem se vracel k večeru domů z Plzně. Bylo příšerné počasí, vítr, sníh, minimální viditelnost.  A auto, které bylo po střechu naložené starou litinou, mi chcíplo.  Nakonec se nade mnou někdo slitoval a vzal mě na lano.  Když si vzpomenu, jak to se mnou smýkalo na všechny strany, všude kolem ty kusy železa,…tak jsem dodneška fakt rád, že jsem to přežil. “

Pravá tzv. americká kamna viděl prý poprvé u kamaráda doma, kde v rohu temně omítnuté místnost zářila jako ohňostroj. A tak si nemůže si nevzpomenout na pocity, když si na inzerát první podobné koupil, aby je opravil. „Ještě jsem neměl dost zkušeností, tak jsem nepoznal, že jich půlka chybí a musel jsem čekat několik let, než jsem sehnal další podobný kus, abych podle něj mohl chybějící díly vyrobit.“

 

Jeho jméno postupně

přestávalo být neznámé…

Jméno Libor Trakal se postupně dostalo do povědomí kamnářských profesionálů nejen v Česku, ale i v zahraničí, hlavně v Německu a Holandsku. “Tenkrát sice nebyl internet, ale lidé se o sobě prostě stejně vždycky nějak dozvěděli.  Oni si mě vlastně našli sami. Myslím si, že jsem tehdy pro ně byl něco mezi zjevením a bláznem, něco jako Enfant terrible z východu. Musím uznat, že mi tehdy dost radili a pomáhali.  Nejsem tak naivní, abych věřil, že to bylo o přátelství. Spíš to bylo pro ně asi nějak zvláštní, nebo zábavné…. Navíc jsem tehdy pro ně nepředstavoval absolutně žádnou konkurenci. Stýkáme se dodnes, i když už jenom společensky, protože se přirozeně  mnohé změnilo.“

Od pádu komunismu v roce 1989 konečně mohl Libor Trakal pověsit svou původní profesi na hřebík a svou sběratelskou zálibu povýšit na živnost. Tehdy se začal restaurování kamen věnovat naplno.

Za třicet let zkušeností mu rukama prošly stovky kusů. Pohled do jeho království v historickém srdci Prahy na úpatí malostranských věží je bez sebemenší nadsázky dech beroucí. Jako by se v něm zastavil čas. Najdete tu v průměru 3-4 desítky různých kamen Až člověka zamrzí, že jich tu je na tak malém prostoru tolik, protože každá jsou tak nádherná, že by si zasloužila svou vlastní místnost. Při obchůzce svého obchůdku je pan Trakal očima pohladí, skoro jako by to byly jeho děti a něco o nich řekne.

Co renovovaný kousek,

to neopakovatelný originál

Pro mě to nikdy nebyli, nejsou a nebudou jen kousky neživého železa. Každá tahle kamna mají svůj příběh, prožila si časy dobré i zlé. Jako by v nich dodneška dřímaly osudy lidí, kterým sloužily. Někdy si je při práci představuji, jak asi vypadali, jak žili. Víte, před sto a více lety byla kamna asi nejdůležitějším vybavením lidského obydlí.  Kupovala se jako velmi hodnotná součást domu, nebo často i jako velmi nákladný svatební dar novomanželům. Lidé ještě neznali televizi, rádio ani počítače, takže kamna byla v domě vždy takovým přirozeným centrem všeho dění, kde se scházela celá rodina,“ ožívá Libor Trakal při vyprávění jako ryba ve vodě a přitom se zastavuje u jednotlivých kousků. „ Třeba tato krásná litinová kamna z přelomu 19 a 20 století se k nám dostala z pozůstalosti jistého majitel továrny na mýdlo na Moravě. Nebo tahle veliká Americká kamna vyrobená v Michiganu jsou považována za špičku svého druhu. Něco jako Rolls Royce mezi kamny. Na světě je jich údajně už jenom několik desítek, většina jich je pochopitelně ve státech. Jejich majitelé jsou na ně tak nesmírně hrdí, že se druží a pravidelně pořádají společné party. „

Minout bez povšimnutí nemůžeme ani další „Ameriky“. S nimi se pojí legenda přímo prezidentská.  Patřila prý rodině, v jejímž sousedství údajně vyrůstal samotný mladý  Dwight David Eisenhower, – budoucí generál a 34. prezident Spojených států amerických a jako tanager se u nich prý často rád ohřál…

Prohlížíme si krásně zdobený uhlák, který sem nedlouho před smrtí přinesl herec Josef Vinklář. A náš pan Kamnář se opět noří do vzpomínek. Hned se mu vybaví kamna, která získal po Janu Werichovi. „Víte, při své práci mám možnost poznat zajímavé lidi. Třeba dva nezapomenutelné dny strávené s Arnoštem Lustigem, s nímž měl tu čest obchodovat, mi nikdo nevezme.“

Dlužno dodat, že všechny ty kousky, které prošly rukama pana Trakala nejen krásně vypadají, ale jsou i plně funkční. Stačí si je jen odnést domů, naložit je, škrtnout sirkou a jsou připravené psát další a další příběhy svých nových majitelů

 

Umí hodně, ale bez šikovných

dodavatelů se neobejde

Za 30 let intenzivní práce nashromáždil Libor Trakal značné množství nejen náhradních dílů starých kamen, ale i nejrůznější dobové dokumentace.  Často stál před takřka neřešitelnými úkoly, kdy musel některé chybějící části zcela znovu vyrobit a to případ od případu, z různých materiálů. Ze skla, z kovu, keramiky, ze smaltu. Musel se naučit dělat věci, které nikdy dříve nedělal, zvládnout různé nové techniky a technologie.  Z místa by se asi nehnul bez mnoha užitečných kontaktů, které také schraňuje dlouhé roky.  „Potěšilo mě, když jsem na objevil  na Berounsku partu lidí z firmy Smalt, kteří jako jediní a asi úplně poslední v ČR ještě dokáží znovu posmaltovat nejen nové, ale i staré litinové povrchy.  Když se tady před rokem a půl změnil majitel a posléze i vedení, tak se tu konečně otevřel i prostor i pro moje renovace a jsem tomu opravdu moc rád, dodává.

Necháme se na pár minut jen tak unášet pohledem na vystavené litinové krasavce různých tvarů a velikosti.  Bohatě zdobené reliéfy odrážející temný kovový majestát, provokují místy kobaltovou modří i karmínově červenou, temně zelenou a dalšími odstíny, které spolu se zářivým chromem částmi uzavírají jednotlivém kompozice. V zimě se některých topí, což ještě více podtrhuje atmosféru tohoto kouzelného místa. Oči tu stále nacházejí, něco nového. Vše je totiž vyvedeno do neuvěřitelných detailů. Některá kamna mají například vestavěné smaltované nádobky na vodu, aby se současně s teplem dostávala do vzduchu i přirozená vlhkost. Pěkně tvarované skleněné a porcelánové úchyty zabraňující popálení rukou jsou téměř samozřejmostí. Zdobené chromované prvky mají často charakter uměleckých děl a ť už jsou to různé dekory, reliéfy nebo sošky. Nic se nedá ošidit, a pokud ano, tak to odborník pozná. To je krédo Libora Trakala.  Jestliže je totiž pro něj něco opravdu typické, tak je to právě jeho smysl pro přesně řemeslně zpracovaný detail, na kterém nikdy nešetří.

Vysvětluje si to tím, že jeho otec i děda byli konstruktéři a velcí perfekcionisti, takže to asi má v krvi po nich. Když mu prý táta poprvé řekl, že ta kamna opravil dobře, věděl, že je to mnohem více, než běžná rodičovská pochvala. Protože, kdyby táta mohl, tak by si jeho si jeho výtvor prohlédl až do až do posledního milimetru pod mikroskopem. A tohle měřítko je pro něj závazné.

Jak dlouho takový proces

renovace kamen trvá?

To je opravdu individuální. Obvykle v řádu měsíců, ale náročnější renovace na zakázku se může protáhnout i na rok intenzivní práce a déle.

Nabízí se otázka: Je vůbec něco, co Libor Trakal za ta dlouhá tři desetiletí ve svém oboru ještě neumí? „ Určitě. Jak už jsem říkal, každý kus je originál a může vyžadovat i zcela nové řešení. V tomto směru jsou pro mě každá další kamna výzvou.“ stojí nohama na zemi i přes své obrovské zkušenosti. „Je to asi právě tento nikdy nekončící kreativní proces, který mě na restaurování starých kamen tak baví a naplňuje.“

A má náš pan Kamnář ještě nějaký nesplněný sběratelský sen. Nějaký vzácný kousek, který by ještě chtěl objevit zrenovovat a vrátit budoucím generacím? „A víte, že ano?“, odpovídá pohotově. „V období první republiky údajně existovala litinová kamna ve tvaru ženské postavy, kterým se říkalo Lída. Znázorňovala selku s otepí slámy v ruce. Zatápělo se jí pod pozadím, a když byla správně natopená, tak jí prý žhnula ňadra. Tak tuhle krásku bych ještě chtěl ve sbírce mít.“

Takže podívejte se na půdy a do sklepů: Třeba tam někde v koutě nějaká ta zapomenutá Lída ještě dřímá. A pokud ano. Vyneste ji na světlo a dejte jí u pana Trakala druhou šanci.  Bude moc rád.